Obecní úřad Hošťka
Hošťka 75
348 06  Přimda

IČ: 00259853 

tel: 374 795 174
fax: 374 795 174

 

Hošťěcké lesy, s.r.o.
Hošťka 75
348 06  Přimda


IČ: 26370565
DIČ: CZ26370565

tel: 374 795 174

 

czechpoint

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

mojeiD na našich stránkách!

mojeiD na našich stránkách!

Ti z vás, kteří navštěvují pravidelně naše internetové stránky, si určitě všimli, že se na nich objevila nová ikonka „mojeID“. Přes tuto službu se nyní můžete snadno a rychle přihlásit jak k novým anketám, tak i k několika tisícům dalších služeb na českém internetu. Nám na úřadě pak mojeID přináší nové možnosti v komunikaci s vámi, občany obce Hošťka. Více informací naleznete zde.

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie obce

Hošťka
  Velká ves, situovaná na planině mezi Přimdou a Rozvadovem. Prvně připomínaná roku 1482 jako Hosskowo. Patřila k nejlidnatějším lokalitám přimdských Chodů. V polovině 16. stol. strážili obyvatelé Hošťky hraniční úsek až k rybníku Vranči - (Pfrentschweiher). V Hošťce existovala až do r. 1613 císařská celnice. V r. 1621 probíhaly v bezprostředním okolí vsi tuhé boje mezi císařskými vojsky a Švédy. Při velkém požáru v r. 1887 vyhořelo ve vsi 55 usedlostí. Roku 1930 zde žilo ve 217 domech 1128 obyvatel, kteří se mimo zemědělství živili také soustružením dřeva a perleti. Rozlehlé návsi silnicového typu, obohacené několika rybníčky, vévodí kostel sv. Margarety. Kaplička této světice je v Hošťce uváděna již od r. 1707. Roku 1744 byla kaple přebudována na malý kostelík, který vzal za své při požáru v r. 1887. K rozšíření vyhořelého objektu o západní průčelí a věž došlo r. 1889. Většina zařízení kvalitní rokoko z doby kolem roku 1744. Naproti kostelu stával starý hostinec s kamenným reliéfem datovaným do r. 1626. Hostinec - podle jiných údajů stará celnice - byl zbourán po r. 1950 a reliéf přenesen do tachovského muzea.

Žebráky
  Žebráky leží v pusté lesnaté krajině 7 km jz. od Tachova. Ves je soustředěna kolem rozlehlé kruhové návsi a působí upraveně. Náležela mezi staré chodské vsi a byla založena patrně již ve 14. století. Prvně zmiňovaná v r. 1528 při hraničním sporu, ve kterém svědčili chodovští sedláci ze Žebráků. Roku 1555 žilo v Žebrácích (Scheberecken) 27 rodin. Stávala zde také vrchnostenská celnice, která byla později přeložena do Rozvadova. V období třicetileté války se počet obyvatelsta značně snížil. Roku 1939 měly Žebráky s přilehlými samotami 103 usedlostí a 564 obyvatel. V roce 1948 opustili obec poslední Němci, které zde vystřídali volynští Češi. Obec upoutá příchozí svojí rozhlehlou návsí, upravenou do pravidelného kruhového tvaru. Starý kamenný kříž s reliéfem sekery, který stával u místní kaple, byl přemístěn na dvůr tachovského muzea. Samotná kaple i socha sv. Jana Nepomuckého zanikly po r. 1949. V lukách nalevo od silnice do bývalého Pořejova leží starý a téměř zaniklý židovský hřbitůvek. Sz. od obce je Žebrácký rybník, připomínán již v pol. 16. stol.

Žebrácký Žďár
  Zaniklá obec rozložená při úzké lesní silnici spojující Nové Domky a Žebráky. První stavbou Žebráckém Žďáru byla panská myslivna založená v roce 1734. K výstavbě většiny usedlostí došlo teprve na samém konci 18. století. V roce 1930 měla ves 28 usedlostí rozesetých po lukách a lesních zákoutích, které obývalo 154 osadníků. V Žebráckém Žďáru se narodil významný historik Tachovska Franz Schuster (* 10.1.1902, + 27.12.1977). Jeho obsažná a zasvěceně psaná kniha „Tachau – Pfraumberger Heimath“ patří mezi základní historické práce o Tachovsku a nebude zřejmě ještě dlouho překonána. Z domů v Žebráckém Žďáru zbývají nepatrné zbytky základového zdiva, ukryté na mokřinatých lesích loukách. V místech, kde se silnice z Nových domků střetává se silnicí od Jedliny, stojí památník, který obec Žebrácký Žďár věnovala v roce 1924 svým padlým z 1. světové války. Dnes je pomník péčí německých rodáků nově opraven.

  V 19. století se obyvatelé vsi zabývali výrobou lžic. Tři osoby mohly za den vyrobit více 3 kopy lžic. K dalším zdrojům obživy patřila ve zdejší krajině rozšířená řemesla – soustružení dřeva a výroba perleťových knoflíků.

(Použitá literatura: Český les, Tachovsko č.2, Historicko - turistický průvodce, Zdeněk Procházka1994).

Pořejov
  Ves Pořejov (německy Purschau) s panským sídlem stávala přibližně 7km od Tachova a zhruba 2km od Žebráků (Petlarn). Byla založena kolem roku 1275 a v témže století připojena k tachovskému manskému obvodu. Drobní feudálové vlastnili statek jako manství, za což byli povinni sloužit purkrabímu královského hradu v Tachově. Prvním písemně doloženým manem je blíže neznámý Dluhovoj (rok 1380). Dlouho na zdejším rytířském sídle vládla rodina Dolniců, jejichž náhrobky ze 40. a 50. let 16. století jsou uloženy v tachovském muzeu. Roku 1560 získal Pořejov královský rychtář Jan Sebastián Perglar z Perglasu, který roku 1587 nechal obnovit gotický kostel sv. Bartoloměje a nejspíš nechal přestavět i starou tvrz. O pořejovský statek přišel jeho synovec při pobělohorských konfiskacích kvůli účasti ve stavovském povstání. Poté se zde vystřídalo několik majitelů, roku 1687 panství kupuje Jan Zikmund von Gotzen a připojuje jej k Borskému statku. Roku 1728 jej následuje Adam Filip Losy a připojuje panství k tachovskému dominiu.
  Původně gotický kostel sv. Bartoloměje byl roku 1740 zbarokizován a kolem roku 1971 zbořen. Místo bývalého kostela označují dnes pouze staré kaštany. Podobu pořejovského rytířského sídla můžeme konstruovat na základě ikonografického materiálu, neboť celá vesnice včetně zámku, dvora a kostela zanikla v šedesátých letech 20. století. Na plánech Pořejova datovaných do let 1790 a 1838 je ještě patrný částečně zachovaný vodní příkop staré tvrze. Zámek vázaný na blízký poplužní dvůr byl založen na půdorysu písmene „L“. Jedna z mladších podob pořejovského sídla je zachována na rytině vsi z roku 1725, na níž jsou patrné čtyři budovy seskupené kolem nádvoří, přičemž jižním křídlem prochází vstupní brána.
  Poslední kapitoly dějin jsou pro obec neradostné. Ke konci 2. světové války obsadili postupující Američané okolí Pořejova, kde se ve vsi i okolních lesích ukrývaly nevelké skupiny SS. Při dělostřeleckém ostřelování vesnice 26. dubna 1945 vyhořelo 32 domů, Pořejov pak 5. května kapituloval. Při obsazování vesnice byl zastřelen americký major, jemuž byl u Pořejova postaven malý pomníček, při budování dvou strážních domků byl údajně československými vojáky zabetonován do základů jednoho z nich.
  Po odchodu původních obyvatel po roce 1945 vesnice velice chátrala. V roce 1956 ze 141 domů a téměř 600 obyvatel zbývalo jen 7 zachovalých usedlostí, které měli střechy, a to včetně kostela a fary. I ty pak vzaly za své a zbytky Pořejova se na konec ocitly pod obrovskou skládkou, kam byl léta svážen odpad ze širokého okolí.
(historii zpracoval ČTU Táborový klub Káňata)
.